13.kapitola

Elena stála v kroužku dospělých a policistů a čekala, až bude moci pryč. Věděla, že Matt stihnul varovat Stefana včas - přečetla mu to ve tváři - ale nedostal se k ní, aby jí mohl všechno říct.
Konečně se pozornost všech zaměřila na mrtvé tělo a ona se mohla odpojit ze skupinky. Zamířila k Mattovi.
"Stefan se dostal v pořádku pryč," řekl a díval se na skupinku kolem těla. "Ale řekl mi, abych se o tebe postaral, a já chci, abys zůstala tady."
"Aby ses o mě postaral?" Znepokojení a podezření jí projelo jako vlna. A pak, téměř šeptem, dodala: "Chápu." Chvíli přemýšlela a pak opatrně promluvila. "Matte, potřebuju si umýt ruce. Bonnie na mě přenesla nějakou krev. Počkej tu, za chvíli se vrátím."
Začal protestovat, ale ona už vyrazila pryč. Když dorazila k dívčím šatnám, zvedla zakrvácené ruce na vysvětlenou a učitel, který tam nyní hlídal, ji pustil dovnitř. Avšak jakmile se dostala do šatny, pokračovala v cestě ke dveřím na protější stěně a do setmělé školy. A odsud ven do tmy.
Zuccone! pomyslel si Stefan, popadl kufr a vysypal jeho obsah. Blázen! Slepý ohavný blázen. Jak jen mohl být tak hloupý?
Najít u nich své místo? Být přijat jako jeden z nich? Musel se zbláznit, když si myslel, že je to možné.
Zvedl jednu z těžkých šedých truhel a mrštil jí přes pokoj, kde narazila do protější zdi a roztříštila okno. Blázen, blázen!
Kdo po něm jde? Všichni. Matt to řekl. "Došlo k dalšímu útoku… a myslí, žes to udělal ty."
Protentokrát to vypadalo, že barbaři, přízemní žijící lidé, kteří se bojí čehokoli neznámého, mají pravdu. Jak jinak vysvětlit, k čemu došlo? Pocítil slabost, všechno se s ním točilo, vířící zmatek, a pak ho pohltila tma. Když se probral, řekl mu Matt, že další člověk byl napaden. Okraden tentokrát nejen o krev, ale i o život. Jak by se to dalo vysvětlit jinak, než že on, Stefan, je vrah?
Ano, je vrah. Zlý. Tvor zrozený v temnotách, odsouzený tam žít, lovit a skrývat se navždy. Tak proč tedy nezabíjet? Proč nenaplnit svůj osud? Když už ho nemůže změnit, může si ho alespoň užít. Rozpoutá svou temnotu nad tímto městem, které ho nenávidí, které ho loví i v této chvíli.
Ale nejdřív… má žízeň. Jeho žíly plály jako síť žhavých drátů. Musí se nakrmit… brzy… teď.
Penzion byl temný. Elena zaklepala na dveře, ale nedočkala se odpovědi. Nad hlavou jí zaburácel hrom. Stále ještě nepršelo.
Po třetím zaklepání zkusila dveře a ony se otevřely. Dům uvnitř byl tichý a černý jako tér. Dostala se ke schodům po hmatu a vyšla nahoru.
V patře byla stejná tma. Zakopla a pokoušela se najít ložnici se schodištěm do třetího patra. Nahoře se rýsovalo slabé světlo. Zamířila k němu. Cítila se tísněná zdmi, které vypadaly, jako by se nad ní uzavíraly.
Světlo přicházelo zpoza zavřených dveří. Elena na ně zlehka zaklepala. "Stefane," zašeptala a pak zavolala hlasitěji. "Stefane, to jsem já."
Žádná odpověď. Vzala za kliku, otevřela a rozhlédla se. "Stefane…"
Mluvila k prázdné místnosti.
A k naprosto zpřeházené místnosti. Vypadala, jako by jí profičelo tornádo a zanechalo po sobě samou zkázu. Truhly, které předtím poklidně stály v rozích, nyní ležely překocené v groteskních úhlech, s víky dokořán, a jejich obsah byl rozházený všude po podlaze. Všechen Stefanův majetek, všechny ty věci, které tak pečlivě opatroval a kterých si zřejmě cenil, byly rozházené jako odpadky.
Elenou projela hrůza. Zuřivost a násilí zcela zjevně čišelo z této pustošivé scény, téměř ji z toho jímala závrať. Někdo, kdo už má za sebou násilí, řekl Tyler.
Je mi to jedno, pomyslela si, jak se v ní vzmáhal vztek a potlačil strach. Všechno je mi jedno, Stefane, pořád tě chci vidět. Ale kde jsi?
Padací dveře ve stropě byly otevřené a profukoval jimi studený vítr. Ach, pomyslela si Elena a pocítila náhlý záchvěv strachu. Střecha je tak vysoko…
Dřív se nikdy nepokoušela vyšplhat po žebříku na střechu a v dlouhé sukni to šlo těžko. Pomalu se protáhla padacími dveřmi, klekla si na střechu a opatrně se postavila. V rohu uviděla temnou postavu a rozeběhla se k ní.
"Stefane, já jsem musela přijít…," začala, ale slova jí zamrzla na rtech. Právě když se postava otočila, oblohu ozářil blesk. A v tu chvíli najednou ožily všechny neblahé předtuchy a noční můry. Nemělo smysl křičet, nic už nemělo smysl.
Bože, to ne… Její mysl odmítla pochopit, na co se dívá. Ne, ne. Na to se nebude dívat, tomu odmítá věřit…
Ale tomu pohledu se nedokázala vyhnout. I kdyby zavřela oči, každý detail té scény měla vyrytý v paměti. Jakoby to onen blesk navždy vypálil do jejího mozku.
Stefan. Stefan, tak uhlazený a elegantní i v běžném oblečení, ve své kožené bundě s vyhrnutým límcem. Stefan s vlasy tmavými jako ty převalující se černé mraky za ním. Stefan zachycený v tom záblesku světla, napůl otočený k ní, tělo zkroucené v postoji šelmy a s výrazem zvířecí zuřivosti ve tváři.
A s krví ve tváři. Ta pyšná, citlivá, smyslná ústa byla potřísněná krví. Byla příšerně rudá oproti jeho bledé pokožce, oproti ostré bělosti jeho obnažených zubů. V jeho rukách viděla bezvládné tělo holubice, bílé jako ty zuby, se svěšenými křídly. Jiná ležela na zemi u jeho nohou, jako zmačkaný a zahozený kapesník.
"Panebože, to ne," zašeptala Elena. Šeptala to stále dál a dál, ustupovala od něj a sotva si byla vědoma, co vlastně dělá. Její mysl si prostě s tou hrůzou nedokázala poradit, myšlenky jí zběsile uháněly v hrůze, jako myšky, které se pokoušejí uniknout z klece. Tomu nebude věřit, tomu nevěří. Po těle cítila nesnesitelné napětí, srdce jí bilo jako splašené, hlava se jí točila.
"Panebože, to ne…"
"Eleno!" Hroznější než všechno ostatní bylo zahlédnout Stefana, jak na ni hledí z oné zvířecí tváře, vidět, jak se výraz šelmy mění ve výraz šoku a zoufalství.
"Eleno, prosím, ne…"
"Panebože, to ne…" Výkřiky se jí pokusily prodrat z hrdla. Ustupovala stále dál, klopýtala a on učinil krok směrem k ní. "Ne!"
"Eleno, prosím, buď opatrná…" Ta hrozná věc, ta věc ve Stefanově tváři jde po ní, zelené oči mu plály. Když udělal další krok a vztáhnul ruku, uskočila dozadu. Ta dlouhá ruka se štíhlými prsty, která jí tak jemně hladila vlasy…
"Nedotýkej se mě!" vykřikla. A pak jen křičela a tiskla se k železnému zábradlí. To železo zde bylo již téměř století a půl a na některých místech bylo téměř prožrané rzí. Elenina zpanikařená váha pro ně byla už příliš, cítila, jak povolilo. Slyšela, jak se skřípění přetíženého kovu a dřeva mísí s jejím vlastním křikem. A najednou za ní nebylo nic, čeho by se mohla zachytit, a ona padala.
V tu chvíli zahlédla vířící purpurové mraky a temnou masu domu vedle sebe. Vypadalo to, že má dost času, aby si je podrobně prohlédla, aby cítila nekonečnou hrůzu, když křičela a padala a padala a padala.
Ale ten hrozný tříštivý náraz nepřišel. Náhle ji objaly něčí paže a podepřely ji v prázdnotách. Slyšela tupé zadunění a paže ji objaly těsněji, jiné tělo přijalo náraz. Pak všechno ztichlo.
Zůstala bez pohybu v tom objetí a pokoušela se zorientovat. Pokusila se uvěřit další neuvěřitelné věci. Spadla z třípatrové budovy, a přesto byla pořád naživu. Stojí tu v zahradě za penzionem, v naprostém tichu mezi hřměním, a na místě, kde mělo být její roztříštěné tělo, leží jen několik listů.
Pomalu zvedla pohled k tomu, kdo ji držel. Stefan. Dnes večer již prožila příliš mnoho strachu, zasáhlo ji příliš mnoho ran. Už neměla sílu reagovat. Dokázala k němu jen udiveně vzhlížet.
V jeho očích bylo tolik smutku. V těch očích, které předtím plály jako zelený led a nyní byly tmavé a studené, plné čiré beznaděje. Stejný pohled, který viděla onu první noc v jeho pokoji, ale nyní to bylo ještě horší. Protože teď v jeho pohledu viděla sebenenávist smíšenou s žalem a hořké odsouzení. Nedokázala to unést.
"Stefane," zašeptala a cítila, jak smutek zalévá i její duši. Stále viděla stopu červeně na jeho rtech, ale nyní v ní spolu s instinktivní hrůzou vzbudila i záchvěv lítosti. Být tak sám… tak jiný a tak sám…
"Ach Stefane," zašeptala.
V oněch bezútěšných ztracených očích se neobjevil ani náznak reakce. "Pojď," řekl tiše a vedl ji zpět k domu.
Stefan pocítil příval hanby, když přišli do třetího patra a vkročili do chaosu v jeho pokoji. Že to viděla ze všech lidí zrovna Elena bylo nesnesitelné. Ale možná bylo na místě, že viděla, kdo skutečně je, co dokáže udělat.
Přešla pomalu, omámeně k posteli a posadila se. Pak k němu vzhlédla a jejich oči se setkaly. "Pověz mi to," řekla jen.
Krátce, nevesele se zasmál a spatřil, jak sebou trhla. Nenáviděl se proto ještě více. "Co ještě potřebuješ vědět?" zeptal se. Položil chodidlo na víko převrácené truhly a čelil jí téměř vzdorně, gestem ukázal po pokoji. "Kdo to udělal? Já."
"Jsi silný," řekla s pohledem na převržený kufr. Zvedla pohled, jako kdyby se upamatovala, co se odehrálo na střeše. "A rychlý."
"Silnější než člověk," odpověděl a úmyslně zdůraznil poslední slovo. Proč od něj v hrůze neprchá, proč se na něj už nedívá s takovým odporem jako na střeše? Už mu bylo jedno, co si o něm myslí. "Mám rychlejší reflexy a jsem houževnatější. Musím být. Jsem lovec," dodal drsně.
Něco v jejím pohledu mu připomnělo, jak ho našla. Otřel si ústa hřbetem dlaně, pak si rychle došel pro sklenici vody, která stála na nočním stolku a nějakým zázrakem přežila jeho řádění. Cítil, jak se na něho dívá, když pil a znovu si otřel ústa. Tak jo, pořád mu záleží na tom, co si o něm myslí.
"Můžeš jíst a pít… jiné věci," řekla.
"Ale nepotřebuju to," řekl tiše. Byl slabý a zasmušilý "Nic jiného nepotřebuju." Náhle se otočil a pocítil, jak v něm opět roste vášnivá naléhavost. "Řekla jsi, že jsem rychlý - ale to právě nejsem. Slyšela jsi někdy to rčení, že jsou ‚buď to rychlí, nebo mrtví', Eleno? Rychlý znamená živý; to slovo označuje ty, kdo mají život. Já jsem ta druhá část rčení."
Viděl, jak se třese. Ale hlas měla klidný a nespouštěla z něj pohled. "Pověz mi to," zopakovala. "Stefane, mám právo to vědět."
Poznal ona slova. A byla stejně pravdivá, jako když je vyřkla poprvé. "Ano, předpokládám, že ano," odpověděl unaveným drsným hlasem. Na okamžik se zadíval z rozbitého okna, pak se k ní otočil a bez výrazu prohlásil: "Narodil jsem se na konci patnáctého století. Věříš tomu?"
Pohlédla na předměty, které ležely tam, kde je vysypal jedním mohutným pohybem paže. Floriny, achátový pohár, dýka. "Ano," odpověděla jemně. "Ano, věřím tomu."
"A pořád chceš vědět víc? Jak se ze mě stalo to, co jsem?" Když přikývla, obrátil se znovu k oknu. Jak jí to jen může říct? On, který se tak dlouho vyhýbal otázkám, který se stal přeborníkem ve skrývání a klamání.
Existovala však jen jedna cesta - a to bylo říct absolutní pravdu, neskrývat nic. Položit jí pravdu k nohám, vše, co jaktěživ nesvěřil jiné živé duši.
Ale přál si to udělat. I když věděl, že ji to nakonec přiměje obrátit se na útěk, potřeboval Eleně říct, kdo vlastně je.
A tak dál hleděl do temnoty za oknem, kterou místy protínaly záblesky modrého světla, a začal vyprávět. Mluvil věcně a bez emocí a pečlivě volil slova. Vyprávěl jí o svém otci, onom ryzím renesančním muži, a o svém životě ve Florencii a na venkovském sídle. Vyprávěl jí o svých studiích i o svých ambicích. O bratrovi, který byl tak jiný než on, a o nepěkných citech, které k sobě chovali.
"Nevím, kdy mě vlastně Damon začal nenávidět," řekl. "Vždycky to tak bylo, celou dobu, co se pamatuju. Možná proto, že se máma nikdy nezotavila poté, co mě porodila. Umřela o několik let později. Damon ji moc miloval a vždycky jsem měl pocit, že z toho viní mě." Odmlčel se a polknul. "A pak, později, šlo o dívku."
"O tu, kterou ti připomínám?" řekla Elena jemně. Přikývnul. "O tu," řekla o něco váhavěji, "která ti dala prstýnek?"
Shlédl na stříbrný prsten na svém prstu a pohlédl jí do očí. Pak pomalu vytáhl ten prsten, který nosil na řetízku za košilí, a pohlédl na něj.
"Ano, to byl její prsten," řekl. "Bez takového talismanu na slunci umíráme, jako by nás sežehnul oheň."
"Takže ona byla… jako ty?"
"Udělala ze mě to, co jsem." Zdráhavě jí vyprávěl o Katherine. O její kráse a něžnosti a o tom, jak ji miloval. A jak ji miloval Damon.
"Byla příliš něžná, měla v sobě příliš mnoho citu," řekl nakonec s bolestí. "Rozdávala ho všem, včetně mého bratra. Ale nakonec jsme jí řekli, že si musí vybrat. A pak… přišla za mnou."
Vzpomínka na onu noc, na onu sladkou hroznou noc, se mu vrátila. Přišla za ním. A on byl tak šťastný, tak plný úcty a radosti. Pokoušel se to Eleně sdělit, najít ta správná slova. Celou tu noc prožíval dokonalé štěstí, dokonce i příští ráno, když se probudil a ona byla pryč, se vznášel na vrcholu blaženosti…
Téměř by se mohlo zdát, že to byl pouhý sen, ale dvě malé ranky na jeho krku byly skutečné. Překvapilo ho, že nebolí a že již vypadají částečně zahojené. Schoval je za vysokým límečkem košile.
Její krev nyní koluje v jeho žilách, pomyslel si a jen ta samotná slova mu rozbušila srdce. Dala mu svou sílu; zvolila si jeho.
Dokonce věnoval úsměv i Damonovi, když se ten večer setkali na dohodnutém místě. Damon byl celý den mimo dům, ale objevil se v úzkostlivě udržované zahradě přesně na čas. Stál, opíral se o strom a upravoval si manžety. Katherine se opozdila.
"Možná je unavená," napadlo Stefana, když sledoval, jak se barvy soumraku pomalu rozplývají v nočních tmách. Pokoušel se z hlasu zaplašit plachou samolibost. "Možná potřebuje více odpočinku, než obvykle."
Damon na něj ostře pohlédnul, jeho oči pronikavě hleděly zpod kštice černých vlasů. "Možná," řekl s takovou intonací, jako by chtěl dodat víc.
Ale pak zaslechli na stezce tichý krok a mezi keři živého plotu se objevila Katherine. Měla na sobě své bílé šaty a byla krásná jako anděl.
Věnovala každému úsměv. Stefan ho zdvořile opětoval, o jejich společném tajemství hovořily jen jeho oči. Čekal.
"Požádali jste mě, abych si zvolila," řekla a pohlédla nejprve na něho a pak na jeho bratra. "A když jste nyní přišli v onu hodinu, kterou jsem určila, řeknu vám, co jsem si zvolila."
Pozvedla svou malou ruku, tu, na které měla prsten, a Stefan si uvědomil, že kámen má stejnou barvu jako zšeřelá obloha. Bylo to, jako by Katherine nosila s sebou kousek noci, už navždy.
"Vy oba jste viděli tento prsten," řekla tiše. "A víte, že bez něho zemřu. Není snadné takový talisman vyrobit, ale naštěstí je moje Gudren šikovná. A tady ve Florencii je mnoho stříbrotepců."
Stefan naslouchal a ničemu nerozuměl, ale pak se otočila k němu a povzbudivě se usmála.
"A tak," řekla a pohlédla mu do očí, "jsem ti nechala vyrobit dárek." Vzala ho za ruku a něco do ní vtiskla. Když na to pohlédl, zjistil, že to je prsten podobný tomu jejímu, ale větší a těžší a vykovaný ze stříbra místo ze zlata.
"Ještě se nemusíš obávat slunce," řekla s jemným úsměvem, "ale brzy budeš."
Pýchou a blažeností ztratil slova. Natáhl se po její ruce, aby ji políbil, chtěl ji obejmout přímo na místě, dokonce i před Damonem. Ale Katherine se odvrátila.
"A pro tebe," řekla a Stefan myslel, že ho šálí sluch - přece ta vřelost a sympatie v jejím hlase nemůže patřit jeho bratrovi, "a pro tebe také. Také ho budeš brzy potřebovat."
Stefana musí šálit i zrak. To, co vidí, nemůže být pravda, to není možné. Katherine vložila do Damonovy dlaně stejný prsten jako do jeho.
Ticho, které se pak rozhostilo, bylo absolutní jako ticho po zániku světa.
"Katherine…" Stefan sotva dokázal dostat ta slova přes rty. "Jak můžeš dát něco takového jemu? Po tom, co jsme spolu sdíleli…"
"Co jste vy sdíleli?" Damonův hlas zazněl jako prásknutí biče, když se prudce otočil ke Stefanovi. "Minulou noc přišla za mnou. Už si vybrala."
A Damon strhnul límec košile, aby odhalil dvě drobné ranky na hrdle. Stefan na ně zíral a bojoval s návalem nevolnosti. Byly stejné jako ty jeho.
V čirém zmatku zavrtěl hlavou. "Ale Katherine… to nebyl sen. Přišla jsi za mnou…"
"Přišla jsem za vámi oběma." Katherinin hlas zněl pokojně, dokonce potěšeně, pohlížela na ně poklidným pohledem. Usmála se na Damona a pak i na Stefana. "Oslabilo mě to, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Copak to nechápete?" pokračovala, když na ni nepřestávali zírat, příliš ohromeni, než aby dokázali promluvit. "To je moje volba! Miluji vás oba a nevzdám se ani jednoho z vás. Teď budeme všichni tři pohromadě a šťastní."
"Šťastní…," vyrazil ze sebe Stefan.
"Ano, šťastní! My tři budeme druhové, radostní druhové, už navěky." Její hlas zesílil radostným pohnutím a v očích jí plálo nadšení šťastného dítěte. "Budeme navždy spolu, nikdy nepocítíme nemoc, nikdy nezestárneme, až do konce časů! To je má volba."
"Šťastný… s ním?" Damonův hlas se chvěl hněvem a Stefan spatřil, jak jeho vždy pevně se ovládající bratr bledne vzteky. "S tímhle klukem stojícím mezi námi, s tím užvaněným a ukecaným vzorem všech ctností? Sotva mohu vystát pohled na něj. Přísahám při Bohu, že si přeju, abych ho už nikdy nespatřil a nikdy už neslyšel jeho hlas!"
"A já si přeju to samé o tobě, bratře," vyštěkl Stefan a srdce se mu trhalo v hrudi. Tohle je Damonova vina; Damon otrávil Katherininu mysl, takže už neví, co dělá. "A napůl jsem už rozhodnutý se o to postarat," dodal divoce.
Damon pochopil, jak to myslel. "Tak tas meč, pokud ho najdeš," zasyčel a oči mu výhružně plály.
"Damone, Stefane, prosím, to ne!" křičela Katherine, vrhla se mezi ně a chytila Stefana za ruku. V šoku hleděla z jednoho na druhého a v očích se jí sbíraly slzy. "Uvědomte si, co říkáte, vždyť jste bratři."
"Za to já nemůžu," zavrčel Damon a znělo to jako kletba.
"Copak se nemůžete usmířit? Kvůli mně, Damone… Stefane… Prosím."
Část jeho nitra se chtěla podvolit Katherininu zoufalému pohledu a jejím slzám. Ale zraněná pýcha a žárlivost byly příliš silné. Uvědomoval si, že má tvář tvrdou jako kámen, stejně neoblomnou jako Damon. Nehodlal ustoupit ani o píď.
"Ne," prohlásil. "Nemůžeme. Musí to být jen jeden z nás, Katherine. Nikdy se o tebe nebudu dělit s ním."
Katherine pustila jeho paži, z očí jí stékaly slzy a jako veliké kapky skrápěly bílé šaty. Vzlykavě popadla dech. A pak, stále plačíc, nadzvedla sukně a rozeběhla se.
"A pak Damon vzal prsten, který mu dala, a nasadil si ho," vyprávěl Stefan drsným hlasem plným emocí. "A řekl mi: ‚Já si ji ještě získám, bratříčku,' a pak odešel pryč." Otočil se a zamrkal, jako by vešel z temnoty do světla a pohlédl na Elenu.
Seděla nehybně na posteli a dívala se na něj očima, které se tolik podobaly Katherininým. Zvláště nyní, když byly plné žalu a hrůzy. Ale Elena neutekla. Promluvila na něj.
"A co se stalo pak?"
Stefan divoce zatnul pěsti a ustoupil od okna. Tuhle vzpomínku ne. Sám ji nedokázal ani snést, natož o ní mluvit. Jak by to mohl udělat? Jak by mohl vzít Elenu s sebou do těch temnot a ukázat jí ty hrozné věci, které se tam ukrývají?
"Ne," řekl. "To nemůžu. Nemůžu."
"Musíš mi to říct," pobídla ho jemně. "Stefane, to je přece konec celého příběhu, že ano? To je to, co se skrývá za všemi těmi tvými hradbami, to je to, co se mi bojíš ukázat. Ale musíš mi dovolit, abych to viděla. Stefane, teď prostě nemůžeš přestat."
Cítil, jak se ho zmocňuje děs - ta zívající propast, kterou tak jasně viděl onoho dávného dne. Toho dne, kdy všechno skončilo - a kdy všechno začalo.
Cítil, jak ho Elena vzala za ruku, a když pohlédl dolů, uviděl její prsty, jak tisknou ty jeho a dodávají mu teplo, dodávají mu sílu. Upírala na něj oči. "Pověz mi to."
"Ty chceš vědět, co se stalo potom? Čím se stala Katherine?" zašeptal. Ona přikývla, pohled měla téměř nevidoucí, ale stále vyrovnaný. "Tak já ti to tedy povím. Následujícího dne zemřela. Můj bratr Damon a já… my jsme ji zabili."