2.kapitola

Nad opuštěným hřbitovem se vznášelo nepřirozené šero. Sníh Eleně oslepoval oči a vítr se zakusoval do těla, jako by vkročila do proudící ledové vody. Přesto se však tvrdohlavě odmítala obrátit k modernímu hřbitovu a silnici za ním. Pokud dokázala odhadnout, Wickery Bridge byl přímo před ní. Zamířila k němu. Policie našla Stefanovo opuštěné auto vedle Old Creek Road. To znamená, že ho nechal někde mezi Drowning Creek a lesem. Elena klopýtala po zarostlé stezce hřbitovem, ale šla pořád dál. Musela mít hlavu skloněnou a pažemi k sobě tiskla svetřík. Zná přece tenhle hřbitov celý život a dokáže najít cestu i poslepu. Než překročila most, třásla se jako ratlík. Už nesněžilo tak hustě, ale vítr byl ještě pronikavější. Prostupoval jí oděvem, jako by byl jen z tenkého papíru, a bral jí dech. Stefan, pomyslela si, zahnula na Old Creek Road a plahočila se k severu. Nevěřila tomu, co řekl Damon. Kdyby byl Stefan mrtvý, věděla by to. Je naživu, někde je, a ona ho musí najít. Může být kdekoli v téhle vířící bílé záplavě; může být zraněný, může zmrznout. Elena matně cítila, že už neuvažuje racionálně. Veškeré její myšlenky se upnuly k jediné myšlence: Stefan. Najít Stefana. Bylo čím dál těžší držet se cesty. Vpravo stála řada dubů a vlevo uháněly bystré vody Drowning Creeku. Zavrávorala a zpomalila. Vítr jí už nepřipadal tak hrozný, ale cítila se strašně unavená. Potřebovala si na chvíli sednout, alespoň na minutku. Když klesla vedle silnice, uvědomila si, jak byla hloupá, když se Stefana vydala hledat. Stefan za ní přijde. Všechno, co musí udělat, je zůstat tady a čekat. Pravděpodobně ji už hledá. Elena zavřela oči a opřela si hlavu o kolena. Bylo jí teď mnohem tepleji. Myšlenky se jí zatoulaly a uviděla Stefana - viděla, jak se na ni usmívá. Objímal ji silnými a jistými pažemi a ona se o něj opřela, šťastná, že už necítí strach a napětí. Byla doma. Byla tam, kam opravdu patří. Stefan nedovolí, aby jí někdo ublížil. Ale pak si uvědomila, že místo objímání s ní Stefan třese. Rušilo to ten nádherný pokojný mír jejího odpočinku. Viděla jeho tvář, bledou a naléhavou, a zelené oči potemnělé bolestí. Pokoušela se mu říct, aby zůstal v klidu, ale neposlouchal. Eleno, vstávej, říkal a ona cítila podmanivou sílu jeho zelených očí, která ji nutí to udělat. Eleno, okamžitě vstaň… "Eleno, vstávej!" Ten hlas byl vysoký a vyděšený. "Tak dělej, Eleno! Vstaň! Nedokážeme tě odnést!" Elena zamrkala a zaostřila na obličej před sebou. Byl drobný a měl tvar do srdíčka, s bledou, skoro průhlednou pletí, a lemovaly ho záplavy zrzavých vlasů. Veliké hnědé oči s vločkami zachycenými na řasách ustaraně hleděly do jejích. "Bonnie," řekla pomalu. "Co tu děláš?" "Pomáhá mi tě najít," ozval se druhý, o něco hlubší hlas vedle Eleny z druhé strany. Trošku se pootočila a zahlédla elegantně vykroužené obočí a olivovou pleť. Meredithiny tmavé oči, obvykle tak ironické, na ni nyní pohlížely také s obavami. "Vstaň, Eleno, pokud se nechceš stát ledovou princeznou doopravdy." Elena byla celá pokrytá sněhem jako bílým kožichem. Ztuhle se postavila a ztěžka se opřela o kamarádky. Kráčely k Meredithinu autu. V autě by mělo být tepleji, ale jak Elena pomalu přicházela k sobě, začala se opět třást a zjišťovala, jak velká zima jí ve skutečnosti je. Zima je nelítostné období, pomyslela si, když se Meredith rozjela. "Co se děje, Eleno?" ozvala se Bonnie ze zadního sedadla. "Co jsi proboha chtěla dělat, když jsi takhle utekla ze školy? A kde ses vzala tady?" Elena zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou. Nic si nepřála víc, než všechno říct Bonnie a Meredith. Říct jim celý ten děsivý příběh o Stefanovi a Damonovi a vyprávět, co se včera v noci skutečně stalo panu Tannerovi - i co se odehrálo potom. Ale to nemohla. I kdyby jí uvěřily, nebylo to její tajemství, neměla právo to říct. "Všichni jsou venku a hledají tě," řekla Meredith. "Celá škola je vzhůru nohama a tvoje teta je bez sebe strachy." "To mě mrzí," řekla Elena sklesle a pokoušela se zastavit mohutný třes po celém těle. Zahnuly do Maple Street a zaparkovaly u jejího domu. Teta Judith čekala uvnitř a nahřívala deky. "Věděla jsem, že jestli tě najdou, budeš napůl zmrzlá," prohlásila nuceně radostným hlasem, když Elenu objala. "Sníh první den po Halloweenu! Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde jste ji našly, děvčata?" "Na Old Creek Road, kousek za mostem," odpověděla Meredith. Z úzkého obličeje tety Judith se vytratila barva. "Blízko hřbitova? Kde se odehrály ty útoky? Eleno, jak jsi mohla?" Hlas se jí vytratil, když na Elenu pohlédla. "Zatím o tom nebudeme mluvit," prohlásila a pokusila se opět o radostný tón. "Nejdřív tě svlíkneme s těch mokrých šatů." "Jakmile uschnu, musím zpátky," prohlásila Elena. Mozek jí už opět fungoval a jediná věc jí byla naprosto jasná: ve skutečnosti venku neviděla Stefana, byl to jen sen. Stefan se stále pohřešuje. "Nic takového nemusíš," oponoval jí Robert, snoubenec tety Judith. Elena si do té chvíle sotva všimla, že stojí stranou. Ale jeho tón nepřipouštěl žádnou diskusi. "Stefana hledá policie a ty necháš její práci jim," oznámil rozhodně. "Jenže policie si myslí, že zabil pana Tannera. Ale on to neudělal. To snad víte, ne?" Zatímco jí teta Judith pomáhala sundat promočený svetr, dívala se Elena z jedné tváře do druhé a pátrala v nich po náznaku pochopení, ale všechny vypadaly stejně. "Přece víte, že to neudělal," zopakovala skoro zoufale. Rozhostilo se ticho. "Eleno," řekla nakonec Meredith. "Nikdo z nás si o něm nechce myslet, že to udělal. Ale - prostě to vůbec nevypadá dobře, že takhle utekl." "On neutekl. Neutekl! On ne…" "Eleno, tiše," umlčela ji teta Judith. "Nerozčiluj se. Bojím se, že budeš nemocná. Venku je hrozná zima a ty jsi na dnešek spala jen pár hodin…" Položila jí ruku na čelo. Najednou toho na Elenu už bylo moc. Nikdo jí nevěří, dokonce ani její přátelé a rodina. V tu chvíli si připadala obklopená samými nepřáteli. "Nejsem nemocná," vykřikla a odtáhla se. "Ani nejsem blázen - a myslete si, co chcete. Stefan nezabil pana Tannera a neutekl a je mi jedno, že tomu nikdo z vás nevěří…" Zarazila se a vzlykla. Teta Judith ji začala obskakovat, zaháněla ji nahoru se převléci a ona se nechala. Ale když teta prohlásila, že musí být unavená, odmítla jít do postele. Místo toho, jakmile se trochu zahřála, uvelebila se v obýváku na pohovce u krbu, zabalená v dekách. Telefon vyzváněl celé odpoledne a slyšela, jak teta Judith mluví s jejími přáteli, sousedy, se školou. Všechny ujistila, že Elena je v pořádku. Ta… tragédie včera v noci ji poněkud rozrušila, to je všechno. Zdá se, že má trochu horečku. Ale jakmile si trochu odpočine, bude zase úplně v pořádku. Meredith a Bonnie zůstaly s ní. "Chceš si o tom promluvit?" zeptala se Meredith potichu. Elena zavrtěla hlavou a zírala do ohně. Všichni jsou proti ní. A teta Judith se mýlí; není v pořádku. A nebude v pořádku, dokud se Stefan nenajde. Zastavil se i Matt, sníh poprášil jeho blond vlasy i tmavomodrou sportovní bundu. Když vešel do pokoje, Elena k němu s nadějí vzhlédla. Matt včera pomohl zachránit Stefana, když ho zbytek školy chtěl lynčovat. Ale dnes jeho oči na její pohled plný naděje odpovídaly jen střízlivým politováním. Starost v těch modrých očích byla jen a jen kvůli ní. Zklamání bylo skoro nesnesitelné. "Co tu děláš?" ptala se Elena. "Dodržuješ svůj slib a ‚staráš se o mě'?" V jeho očích se objevil záblesk bolesti, ale hlas se mu nezachvěl. "To možná taky. Ale chtěl bych se o tebe postarat i bez toho, bez ohledu na nějaké sliby. Měl jsem o tebe strach. Poslyš, Eleno…" Neměla ale náladu někoho poslouchat. "Jsem v pořádku, děkuju. Zeptej se kohokoli okolo. Takže si můžeš přestat dělat starosti. Kromě toho nevím, proč bys měl dodržovat slib daný vrahovi." Matt zaskočeně pohlédl na Meredith a Bonnie. Pak bezmocně zavrtěl hlavou. "To není fér." A Elena nechtěla být fér. "Jak jsem řekla, můžeš si přestat dělat starosti o mě i o moje záležitosti. Jsem v pořádku, děkuju." Sdělení bylo víc než jasné. Matt se otočil ke dveřím právě, když se teta Judith objevila s obloženými chleby. "Omlouvám se, musím jít," zamumlal a pospíchal ke dveřím. Odešel a ani se neohlédl. Meredith, Bonnie, teta Judith a Robert se během brzké večeře u krbu pokoušeli udržovat konverzaci. Ale Elena nemohla ani jíst, ani mluvit. Jediný, kdo nebyl zkroušený, byla Elenina sestřička Margaret. S optimismem čtyřletých se přitulila k Eleně a nabízela jí ze svých halloweenských cukrátek. Elena svou sestru pevně objala a na okamžik přitiskla tvář do jejích světlých vlásků. Kdyby se za ní Stefan mohl zastavit nebo poslat vzkaz, už by to udělal. Nic na světě by ho nemohlo zastavit, pokud není vážně zraněný nebo někde uvězněný nebo… Nedovolí si myslet na to poslední ‚nebo'. Stefan je naživu; musí být naživu. Damon je lhář. Ale Stefan má potíže a ona ho musí nějak najít. Dělala si s tím starosti celý večer a zoufale se snažila vymyslet nějaký plán. Jedna věc byla zřejmá; je v tom sama. Nikomu nemůže věřit. Začalo se stmívat. Elena se zavrtěla na pohovce a zívla. "Jsem unavená," řekla tiše. "Možná budu přece jenom nemocná. Myslím, že si půjdu lehnout." Meredith ji pozorovala bedlivým pohledem. "Slečno Gilbertová," obrátila se na tetu Judith, "zrovna jsem přemýšlela o tom, že bychom možná mohly u Eleny přespat a dělat jí společnost." "To je výborný nápad," souhlasila potěšeně teta Judith. "Pokud to vašim rodičům nebude vadit, budu ráda, když tu zůstanete." "Do Herronu je to kus cesty, myslím, že tu také zůstanu," ozval se Robert. "Můžu se tady natáhnout na gauči." Teta Judith protestovala, že nahoře jsou přece místnosti pro hosty, ale Robert jinak nedal. Gauč mu bude stačit, prohlásil. Eleně stačilo podívat se z gauče do haly a uvědomila si, že odsud jsou jasně vidět vstupní dveře. Seděla ztuhlá jako kámen. Naplánovali to společně nebo se na tom alespoň teď shodli. Chtěli zajistit, aby se nedostala z domu. Když se o chvíli později vynořila z koupelny zavinutá do svého červeného hedvábného kimona, našla Meredith a Bonnie, jak sedí na její posteli. "No, zdravím Rosencrantze a Guildensterna," řekla hořce. Bonnie, která předtím působila sklíčeně, vypadala nyní vylekaně. Pohlédla nejistě na Meredith. "Ví, kdo jsme. A myslí si, že špehujeme pro její tetu," vysvětlila jí Meredith. "Eleno, tak to není. Copak nám ani trochu nevěříš?" "Já nevím. Můžu vám věřit?" "Jasně, protože my jsme tvoje kamarádky." Než se Elena stačila pohnout, Meredith vyskočila z postele a zavřela dveře. Pak se obrátila k Eleně. "A teď mě proboha alespoň jednou v životě poslouchej, ty malej pitomečku. Je pravda, že nevíme, co si myslet o Stefanovi. Ale copak nevidíš, že za to můžeš ty? Od té doby, co jste se dali dohromady, nám nic neříkáš. Stala se toho spousta, o čem jsi nám nepověděla. Nebo jsi nám alespoň neřekla všechno. Ale navzdory tomu, navzdory všemu ti pořád věříme. Pořád nám na tobě záleží. Pořád za tebou stojíme, Eleno, a chceme ti pomoct. A pokud to nevidíš, jsi opravdu pitomá." Elena pomalu přejela pohledem z Meredithina tmavého naléhavého obličeje na Bonniinu bledou tvář. Bonnie přikývla. "Je to tak," souhlasila a mrkala, jako by potlačovala slzy. "I když nás už nemáš ráda, my tě rády máme." Elena cítila, jak se i jí zalévají oči slzami, a její příkrý výraz povolil. A pak Bonnie vyskočila z postele, všechny tři se objaly a Elena už nedokázala zadržet slzy, které se jí koulely po tváři. "Omlouvám se, že jsem s vámi nemluvila," řekla. "Vím, že tomu nerozumíte, a já vám dokonce ani nemůžu vysvětlit, proč vám nesmím říct všechno. Prostě nesmím. Ale jednu věc vám říct můžu." Ustoupila o krok, otřela si tváře a upřímně na ně pohlédla. "Bez ohledu na to, jak závažně vypadají důkazy proti Stefanovi, nezabil pana Tannera. Vím, že to neudělal, protože vím, kdo je vrah. Je to ten samý člověk, který napadl Vickie i toho staříka pod mostem. A," zarazila se, aby sebrala myšlenky, "a Bonnie, myslím, že taky zabil Jang-ceho." "Jang-ceho?" Bonnie se rozšířily oči. "Ale proč by zabíjel psa?" "Nevím, ale byl tam tu noc, byl ve vašem domě. A byl… naštvaný. Je mi to líto, Bonnie." Bonnie omráčeně zavrtěla hlavou. Meredith se zeptala: "A proč o tom neřekneš policii?" Elena se trochu hystericky zasmála. "To nejde. S tím si oni neporadí. To je další věc, kterou nemůžu vysvětlovat. Řekly jste, že mi pořád věříte - takže mi v tomhle prostě budete muset důvěřovat." Bonnie a Meredith pohlédly jedna na druhou a pak na přehoz na posteli, z kterého Elena nervózně vytahovala nitky. Nakonec Meredith řekla: "No dobře. Jak ti můžeme pomoct?" "Já nevím. Asi nijak, pokud ne…" Elena se zarazila, pohlédla na Bonnie a řekla s nadějí v hlase: "Pokud neumíš zjistit, kde je Stefan." Bonniiny hnědé oči vyjadřovaly upřímný zmatek. "Já? Ale jak bych to mohla zjistit?" Ale když uslyšela, jak se Meredith překvapeně nadechla, došlo jí to. "Ale… ach…" "Věděla jsi, kde jsem, když jsem se tenkrát vydala na hřbitov," vysvětlovala Elena. "A dokonce jsi předpověděla Stefanův příchod do školy." "Myslela jsem, že na paranormální jevy nevěříš," bránila se Bonnie chabě. "Od té doby jsem pár věcí pochopila. Ostatně jsem ochotná věřit v cokoli, co pomůže najít Stefana. Pokud existuje alespoň nějaká šance, že to pomůže." Bonnie se nahrbila, jako by se pokoušela svou, již tak drobnou postavu ještě zmenšit. "Eleno, ty tomu nerozumíš," řekla nešťastně. "Nejsem zaškolená, není to něco, co bych uměla ovládat. A - a není to hra, už ne. Čím víc tyhle síly využíváš, tím víc využívají ony tebe. Nakonec tě pohltí celou a budou tě využívat neustále, ať už si to přeješ, nebo ne. Je to nebezpečné." Elena vstala, přešla k toaletce z třešňového dřeva a hleděla na ni nevidoucíma očima. Nakonec se obrátila. "Máš pravdu, není to hra. A věřím ti, že to může být nebezpečné. Ale není to hra ani pro Stefana. Bonnie, já se bojím, že je tam někde venku a je hrozně zraněný. A není nikdo, kdo by mu pomohl; nikdo ho ani nehledá, jen jeho nepřátelé. Možná právě umírá. Možná… už je…" Sevřelo se jí hrdlo. Sklonila hlavu nad toaletkou, přinutila se zhluboka nadechnout a pokoušela se uklidnit. Když vzhlédla, všimla si, že Meredith se dívá na Bonnie. Bonnie narovnala ramena a seděla zase vzpřímeně. Hlavu měla vztyčenou a ústa odhodlaná. A v jindy jemném pohledu hnědých očí zářilo zarputilé světélko, když ho upřela na Elenu. "Potřebujeme svíčku," řekla. Zápalka škrtla a rozhořela se v temnotě a pak i svíčka vzplála silným jasným plamenem. Svíce propůjčovala Bonniině bledé tváři zlatavý nádech, když se nad ní sklonila. "Budu potřebovat, abyste mi obě pomohly se zaměřit," řekla. "Dívejte se do plamene a myslete na Stefana, představte si ho před svým duševním zrakem. Bez ohledu na to, co se bude dít, dívejte se dál do plamene. A hlavně nic neříkejte." Elena přikývla a pak už byl jediným zvukem v pokoji jejich tichý dech. Plamen poblikával a tančil a halil tři dívky na zkřížených nohou do hry světel a stínů. Bonnie měla zavřené oči a zvolna a zhluboka dýchala, jako když usíná. Stefan, myslela si Elena a dívala se do plamene. Pokoušela se do té představy vložit celou svou vůlí. Vykreslila si ho v mysli s využitím všech svých smyslů, vyčarovala si ho jako živého. Drsnost jeho vlněného svetru na tváři, vůni kožené bundy, sílu jeho paží, když ji objímal. Ach, Stefane… Bonniiny řasy se zachvěly a zrychlil se jí dech, jako když má spáč těžký sen. Elena pevně hleděla dál do plamene, ale když Bonnie porušila ticho, projel jí mráz po páteři. Nejdřív to byl jen vzdech, jako když ji něco bolí. Pak Bonnie trhla hlavou a vyrážela rychlé výdechy, které přešly ve slova. "Sám…" řekla a zarazila se. Elena zaťala nehty do dlaně. "Sám… v temnotě," pokračovala Bonnie. Hlas měla vzdálený a zmučený. Chvíli bylo opět ticho, ale pak se Bonnie rychle rozhovořila. "Je tu zima a tma. A já jsem sám. Něco je za mnou… je to drsné a tvrdé. Skála. Předtím to bolelo, ale teď už ne. Teď už jsem znecitlivělý zimou. Je taková zima…" Bonnie se zavrtěla, jakoby se pokoušela před něčím uhnout a pak se zasmála hrozným smíchem, který zněl skoro jako vzlyk. "To je… legrační. Nikdy jsem si nemyslel, že budu tolik toužit po slunci. Ale tady je pořád tma. A zima. Vodu mám až po krk a je jako led. A to je taky legrační. Všude je voda - a já umírám žízní. Mám takovou žízeň… bolí to…" Elena cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Bonnie se dostala do Stefanovy mysli a kdoví, co tam může objevit? Stefane, řekni nám, kde jsi, přála si zoufale. Rozhlédni se; řekni, co vidíš. "Žízeň. Potřebuju… život?" Bonniin hlas byl plný pochyb, jako by si nebyla jistá, jak má určitou vizi přeložit. "Jsem slabý. On řekl, že já vždycky budu ten slabší. On je silný… je to zabiják. Ale to já jsem taky. Zabil jsem Katherine; možná si zasloužím zemřít. Proč to prostě nevzdat?" "Ne!" vykřikla Elena dřív, než se stihla zarazit. V tom okamžiku zapomněla na vše, kromě Stefanovy bolesti. "Stefane…" "Eleno!" vykřikla ve stejný okamžik prudce Meredith. Ale Bonnie prudce přepadla hlava dopředu a proud slov ustal. Elena si s hrůzou uvědomila, co udělala. "Bonnie, jsi v pořádku? Můžeš ho znovu najít? Nechtěla jsem…" Bonnie zvedla hlavu. Oči měla nyní otevřené, ale nedívaly se ani na svíčku, ani na Elenu. Zíraly bez výrazu rovně dopředu. Když promluvila, měla zastřený hlas a Eleně se zastavilo srdce. Nebyl to hlas Bonnie, ale Elena ho poznala. Slyšela ho z Bonniiných úst již jednou, na hřbitově. "Eleno," řekl ten hlas, "nechoď k mostu. Je tam Smrt, Eleno. Čeká tam tvá smrt." Pak se Bonnie zhroutila. Elena ji popadla za ramena a zatřásla. "Bonnie!" skoro křičela. "Bonnie!" "Co… ale ne. Nechte mě." Bonnie měla slabý a roztřesený hlas, ale už to byl její vlastní. Stále zůstávala předkloněná, položila si ruku na čelo. "Bonnie, jsi v pořádku?" "Myslím, že jo… ano. Ale bylo to tak divné." Zostřila tón a se zamrkáním vzhlédla: "Eleno, co to říkal o tom, že je vrah?" "Ty si to pamatuješ?" "Pamatuju si všechno. Nedovedu to popsat, bylo to příšerné. Ale co to znamená?" "Nic," odpověděla Elena. "Jenom má halucinace." "On?" vložila se do toho Meredith. "Opravdu si myslíš, že se naladila na Stefanovu mysl?" Elena přikývla, oči ji pálily a pohlédla stranou. "Ano, myslím si, že to byl Stefan. Musel být. A myslím, že nám dokonce řekla, kde je. Pod Wickery Bridge, ve vodě."